Projekt Moje cesta, Můj příběh spojuje skutečné putování původní trasou Camino Primitivo s hlubokým vnitřním příběhem člověka, který překonal těžkou nemoc, aby si splnil sen – dojít pěšky do Santiaga de Compostela.
Z této výjimečné cesty postupně vznikne kniha, která zachytí nejen krásy severu Španělska a jednotlivé etapy pouti, ale především to, co se děje uvnitř poutníka.
Autentické vyprávění o odvaze, pochybnostech, bolesti, radosti, nečekaných setkáních i tichu, které dokáže léčit.
Kniha, která se určitě stane inspirací k odvaze vykročit. Navzdory strachu, navzdory diagnózám, navzdory okolnostem. Protože každý krok může být novým začátkem.
Cesta, která má smysl. A Příběh, který by měl být vyprávěn.
Rozhodnutí vydat se na Camino Primitivo ve mně zrálo dlouho. Nešlo o spontánní nápad, o rozmar unavený civilizací nebo o dobrodružství, které bych si chtěl odškrtnout. Tahle pouť se ve mně rodila potichu. Pomalu. V obdobích, kdy jsem byl nejvíc sám se sebou. V časech nemoci. V časech ticha. V časech, kdy člověk začne klást ty nejpodstatnější otázky.
Camino pro mě není útěk. Je to návrat. Návrat k něčemu podstatnému, co v běžném životě často přehluší hluk světa. Je to odpověď na otázku, proč tu ještě jsem. A co udělám s tím darem, že ještě mohu jít.
Chci se vydat na cestu, protože chci znovu slyšet. Své tělo. Své srdce. Svůj dech. Chci jít s vědomím každého kroku. Bez spěchu. Bez očekávání. Bez výkonu. Jen jít a být.
Tuto cestu nechci jen projít. Chci ji celou prožít – tělem, myslí i duší. S otevřeným srdcem. A chci o ní napsat knihu. Ne jako průvodce. Ne jako návod. Ale jako svědectví. O tom, co se s člověkem děje, když se vydá na cestu, která ho mění.
Budu psát o přípravách – o tom, co znamená sbalit si batoh, ale i o tom, jak těžké je zabalit do něj jen to skutečně důležité. O tom, jaké to je nést na zádech svou minulost. Své strachy. Pochybnosti. I naděje.
Popíšu trasu – město Oviedo, kamenné stezky v horách Asturie, mlhavá rána v Galicii, šumění řek, kamenné mosty i ticho lesních průsmyků. Ale víc, než o zeměpis to bude vyprávění o vnitřní krajině. O změnách, které se nedají zachytit objektivem. Jen srdcem.
Budu psát o poutnících, které potkám. O jejich příbězích, které se mnou půjdou dál, i když se naše cesty rozejdou. O rozhovorech, které přijdou zčistajasna – na lavičce, u stolu, ve stínu stromu. O chvílích, kdy cizinec pronese přesně to, co člověk potřebuje slyšet. A třeba ani neví, že to potřebuje.
Budu psát i o samotě. O chvílích, kdy není s kým mluvit – jen sám se sebou. Kdy ticho zesílí natolik, že už nelze utéct ani před vlastním hlasem uvnitř. A možná právě v tom tichu najdu největší odpovědi.
Chci zaznamenat pravdivou cestu. I chvíle krize. Slzy z bolesti. Slzy z vděčnosti. Dny, kdy nevím, proč pokračuju. A dny, kdy najednou všechno dává smysl.
Tahle kniha bude i o těch, kteří zůstali doma. O těch, kteří už jít nemohou. O těch, kteří teprve hledají odvahu vyrazit. A třeba i o těch, kteří žádnou pouť nikdy nepodniknou, ale jejich vlastní životní cesta je stejně náročná, stejně hluboká a stejně proměňující.
Nebude to jen kniha o putování. Bude to kniha o lidské odvaze. O víře, že i po těžkých dnech může přijít ráno. O tom, že i se zranitelným tělem lze dojít daleko. A že někdy stačí jen jeden krok – a ten krok všechno změní.
Chci psát tak, jak žiju: opravdově. S respektem ke všem, kdo si nesou své batohy – vnější i vnitřní. S pokorou k cestě, která mě volá. A s nadějí, že příběh poutníka může inspirovat i toho, kdo právě stojí na svém rozcestí.
Camino Primitivo není jen stezka vedoucí do Santiaga. Je to cesta zpět k sobě. A každá její zatáčka, každý její kopec, každý její kamenný schod je připomínkou toho, že žít znamená jít. Navzdory únavě. Navzdory strachu. Navzdory všemu.
A pokud to, co napíšu, pomůže třeba jen jednomu člověku zvednout hlavu, uvěřit v nový začátek, pak tahle cesta i kniha měly hluboký smysl.
Proto chci vyrazit. A proto chci psát.
